Rozhovor – Lance Reddick – listopad 2008 – Fringe | Hranice nemožného

Rozhovor – Lance Reddick – listopad 2008

Jak vnímáte Broylesův pohled na události točící se kolem Vzorce? Je to spíš chladný exaktní typ, nebo si myslíte, že to bere jako něco nadpřirozeného?
No, opravdu bych neřekl, že si Broyles myslí, že je na Vzorci něco nadpřirozeného. Na druhou stranu vzhledem ke stavu vědeckého pokroku dnešního světa, to může být něco čistě vědeckého a to je dost děsivé samo o sobě.

Stále tu jsou otázky, jestli je Broyles kladný hrdina, nebo se tajně domlouvá s druhou stranou. Jak hrajete tyhle scény, kde je Broyles trochu pochybný?
Broylese beru v první řadě jako dobrého. Ale na druhou stranu – tím chci říct s J. J. Abramsem – nikdy neříkejte nikdy, protože dál se to může vyvinout jakýmkoliv směrem, ale v zásadě je Broyles dobrý člověk. Kdykoli se totiž zabýváte něčím, kde se střetává vláda a byznys, což je dle mého jedno z hlavních a zásadních témat Fringe, dělá se při tom mnoho kompromisů.

Jak blízko mají podle vás témata v seriálu ke skutečnosti?
Ke skutečnosti mají hodně blízko, protože mají co do činění s otázkou, co se stane, když se věda a technologie začnou rozvíjet takovou rychlostí, že je téměř nemožné je regulovat, a tak tu budou nadnárodní společnosti, které jsou bohatší a mocnější než mnoho, mnoho států na Zemi.

Jak se vám spolupracuje s Walterem Bishopem? Kontrast mezi těmito dvěma osobami je markantní, například scéna s ohříváním sedačky (scéna ze začátku druhého dílu).
Vau – myslíte jako s postavou, nebo jako s hercem? Protože to je obrovský rozdíl.

No, co třeba v obou případech?
Fajn, spolupracovat s Waltrem jako s postavou je zajímavé, protože v nadcházející epizodě se přihodí něco, co změní ne přímo to, jak s ním jednám, ale můj postoj k němu. Ale opravdu toho nemůžu říct víc, jen že náš vztah je trošku podobný tomu, který má Broyles při jednáních s Ninou. Přesto bych byl radši, kdybych s ním nemusel jednat, protože ten chlápek je tak trochu šílený a občas se divím, jestli jednám s tím menším zlem. Ale zároveň je Walter tím hlavním, kdo řeší všechny naše případy, takže…

Co se týče Waltra jako herce, je pro mě potěšení s Johnem pracovat. Je skvělý a svou roli hraje opravdu dobře. Kdykoli máme s Johnem společnou scénu, je pro mě největší problém to, že mě vždycky rozesměje. Když mám nějakou poradu s týmem, tak se čím dál častěji stává, že John přijde s nějakou z těch svých hlášek vytržených z kontextu. A já musím zůstat Broylesem a ne se potrhat smíchy.

Máte za sebou už řadu velmi přísných postav, ale přesto se zdá, že skutečný Lance Reddick takový není. Kde se to všechno bere?
Vau, právě jsem si uvědomil, že se mě na tohle ještě nikdo nikdy nezeptal. Je to divné mluvit o sobě jako o tak přísném člověku, ale proč ne… Může za to vztek.

Skutečně?
Spousta toho vychází z dob, kdy jsem byl ještě malý, a ostatní si mě dobírali, že jsem šprt a takový ten stydlín. Taky jsem nebyl žádný atlet a vyrostl jsem, až když jsem byl starší. Takže když jsem začal s hraním, byla to pro mě skvělá příležitost dát těmto věcem – ať už se jedná o citovost nebo o násilí –, které jsem se dřív bál vyjádřit, volný průchod. Takže pokud bych se měl osobně hodnotit, tak to z části vychází ze mě a z části to je o soustředění a koncentraci. Víte, snažím se pracovat opravdu tvrdě na tom, abych v každém momentě a roli vypadal soustředěně.

Opravdu překvapivé pro mě bylo objevování vaší hudby. Jste skvělý…
Je to docela zvláštní, ale herectví je něco jako moje druhé povolání. Naopak muzikantem jsem byl vždycky a to už od svých šesti let. Začal jsem s hraním na piáno a v sedmi letech jsem už zpíval ve sboru a psal vlastní písničky. Na vysoké jsem pak studoval klasické skládání. Myslel jsem, že se tím chci živit, a tak jsem opustil hudební školu, protože jsem měl skutečně za to, že chci být popový muzikant. S herectvím jsem začal, protože jsem doufal, že by to mohlo pomoct mojí hudební kariéře. Jenže herectví pak jaksi převzalo nadvládu nad mým životem. Chci říct, že jsem s herectvím na profesionální úrovni nezačal do svých 27. Bylo mi 29, když jsem se vrátil zpět na dramatickou školu, takže jsem tam byl hodně starý. Takže se dá říct, že hudba je taková moje stará láska, ke které se nyní navracím.

Byl bych nedbalý, kdybych se vás nezeptal taky na pár věcí o seriálu LOST…
Podívejte, k tomu jen dvě věci. Za prvé, je ještě hodně brzo o tom mluvit a za druhé, moc toho nevím. Myslím tím to, že ohledně LOST toho vím ještě míň než o Fringe, ať už se jedná o moji postavu nebo nadcházející události, či jestli jsem ten dobrý, nebo špatný. Co akorát řeknu o své postavě v LOST je toto – věří, že to, co dělá, je správné. A nemyslí si, že by byla záporňák.

Jaké to je pracovat se štábem LOSTu, když jsou tak uvolnění?
Musím říct, že to je skvělé, protože jindy jsem se objevil v jedné scéně a pak odešel. V současné době pracuju každý den v týdnu, takže si skutečně užívám, že mám víc prostoru; je to fantastické. Další skvělou věcí byly všechny mé scény s Terry O’Quinnem, protože on je vlastně také fantastický muzikant a vždycky s sebou bral na plac svoji kytaru, takže to bylo skoro jak nějaká serenáda. Byl to zvláštní člověk, téměř neskutečný, protože pro mě to bylo něco jak ráj a každé ráno jsem mohl poslouchat jeho hudbu, než jsem šel do práce. To bylo prostě skvělé.

Je něco, co byste mohl prozradit o nadcházející epizodě Fringe s názvem „In Which We Meet Mr. Jones“?
No, nejsem si jistý, jestli mohu. Jediné, co prozradím, je, že tento konkrétní případ pro mě bude velmi osobní. Nechci ale nic dávat předem najevo, protože by to pak bylo příliš jasné ještě před závěrečnými titulky.

Autor překladu: Gianni_P